Vytrvalá bylina, 10 až 60 cm (někdy až 100 cm) dlouhá, lodyha poléhavá nebo vystoupavá, silná, lysá, dole často načervenalá, na uzlinách někdy kořenující. Listy tmavě zelené, někdy lesklé, lysé, dole dlouze řapíkaté, v horních partiích přisedlé. Listová čepel srdčitá až ledvinovitá, vroubkovaná až zubatá nebo celokrajná. Listy po odkvětu vetší (až 25 cm), ostře zubaté až pilovité. Květy oboupohlavní, jednotlivé nebo po 2 i více, 5 i vícečetné, žluté, lesklé, vzácně až oranžové. Kvete v dubnu až červnu, jednotlivě občas i později. V ČR se vyskytují 4 poddruhy, které se liší zejména tvarem plodu.

Vlhká a bahnitá místa, v blízkosti potoků a rybníků, močálové louky, vlhké křoviny, rákosiny, lužní lesy apod.

Dříve se natě blatouchu užívalo v lidovém léčitelství, dnes se však užívá převážně jen v homeopatii. Působení blatouchu je močopudné a projímavé. V minulosti se mladých listů blatouchu užívalo jako jarní zeleniny a šťáva z květů se užívala k barvení másla. Poupata zavařená ve slané vodě nahrazovala středomořské kapary.

Celá rostlina obsahuje protoanemonin, saponiny, cholin, alkaloidy (např. magnoflorin), karoten, flavon, kvercetin, v květech je také xantofyl. Vzhledem k poměrně malému množství protoanemoninu je otrava blatouchem možná jen tehdy, kdyby člověk spásl větší množství rostlin. V praxi proto byly pozorovány jen slabší otravy (u člověka i dobytka), které však nebyly život ohrožující. Projevují se nevolností, závratěmi či otoky v obličeji. U otráveného je třeba vyvolat zvracení a podat mu aktivní uhlí.