Vytrvalá, 3 až 15 cm vysoká, bezlodyžná, roztroušeně pýřitá bylina. Oddenek tenký, vodorovně a daleko se plazící, kořenující. Listy pouze přízemní v růžici a v počtu 3 až 6, 3četné, řapíkaté, na rubu často nachově zbarvené, lístky obsrdčité, ve stínu či naopak při silném světle nebo i při doteku složené a dolů sehnuté. Květy jednotlivé, 5četné, koruna bílá, nafialovělá nebo vzácně narůžovělá, s fialovým žilkováním, na bázi se žlutou skvrnou, kvete v dubnu až květnu, v červenci až září se objevují kleistogamické květy (trvale uzavřené, samosprašné).

Stinné vlhčí lesy, háje, křoviny, lesní rokle, podél lesních potůčků, rostlina vysloveně stínomilná, preferuje půdy čerstvě vlhké, nevápnité, výživné, humózní, hlinité, mírně kyselé.

Sbírá se list, méně často oddenek. V současnosti se užívá převážně jen zevně ve formě kašovitých obkladů na různé kožní defekty nebo ve formě kloktadla při aftech v ústech. Kašovité obklady se osvědčily i při některých formách lupénky (přikládají se denně na dobu 20 až 25 minut). Vnitřně se drogy užívá jen zřídka, neboť přítomná kyselina šťavelová se v organismu slučuje s vápníkem v nerozpustný oxalát vápenatý, jenž se může usazovat v močových cestách ve formě kaménků (a kromě toho je tímto způsobem z organismu odčerpáván vápník). Dříve se mladé listy šťovíku používaly jako zelenina nebo do polévek či salátů.

V listech obsahuje mírně jedovatou kyselinu oxalovou (šťavelovou) a její soli. Kyselina má škodlivé účinky zejména na ledviny. Příznakem otravy bývá nevolnost, zvracení, křeče a depresivní nálada. U otráveného je třeba vyvolat zvracení (není-li spontánní) a podat mu aktivní uhlí, v těžších případech je nutné přivolat lékařskou pomoc.