Vytrvalá, dvoudomá, 30 až 100 cm vysoká bylina. Lodyha přímá. Listy podlouhlé, střelovité, celokrajné, přízemní dlouze řapíkaté, horní krátce řapíkaté nebo přisedlé, objímavé střelovitými cípy. Květy malé, jednopohlavní, krovky 3,5 až 5 mm dlouhé, zelené nebo do červena naběhlé, uspořádány v úzkých a řídkých latách. Kvete v květnu až srpnu. Šťovík kyselý patří v naší flóře k největším producentům pylu: jedna rostlina vyprodukuje během kvetení až 400 milionů pylových zrn.

Louky, pastviny, podél cest, pustá a zaplevelená místa, preferuje půdy vlhčí, dusíkaté, výživné, hlinité až rašelinné, neutrální až kyselé.

Sbírá se list, méně často oddenek, obojí v období dubna až května. Šťovík je dnes pokládán za drogu zastaralou, v současnosti se užívá převážně jen zevně ve formě kašovitých obkladů na různé kožní defekty nebo ve formě kloktadla při aftech v ústech. Kašovité obklady se osvědčily i při některých formách lupénky (přikládají se denně na dobu 20 až 25 minut). Vnitřně se drogy užívá jen zřídka, neboť přítomná kyselina šťavelová se v organismu slučuje s vápníkem v nerozpustný oxalát vápenatý, jenž se může usazovat v močových cestách ve formě kaménků (a kromě toho je tímto způsobem z organismu odčerpáván vápník). Při konzumaci většího množství může droga působit i toxicky. Dříve se mladé listy šťovíku používaly jako zelenina nebo do polévek či salátů.

Obsahuje kyselinu šťavelovou, šťavelan (díky kterýmžto látkám chutná kysele), antrachinonové deriváty, organické kyseliny, vitamín C, oxalát draselný, flavonové glykosidy, minerální látky aj.