Vytrvalá, 6 až 15 cm vysoká bylina. Stonek poléhavý nebo vystoupavý, kořenující, dutý, v úžlabí řapíků obvykle pacibulky. Listy srdčitě vejčité nebo okrouhle ledvinovité, nepravidelně zoubkované, lysé, řapíkaté. Květy oboupohlavní, leskle zlatožluté, jednotlivé, dlouze stopkaté, květní stopka olistěná. Kvete v březnu až květnu.

Vlhké louky, vlhká a stinná místa v listnatých lesích, křoviny, preferuje půdy hluboké, dusíkaté, provlhčení spodní vodou.

Sbírá se kořen a nať, které se dříve užívalo k léčbě hemeroidů, prsních nemocí, kurdějí, zevně pak k léčbě bradavic nebo jiných kožních výrůstků (šťáva z orseje vyvolává na kůži pálení, takže podle některých autorů dochází k léčbě autosugescí, neboť vzniká dojem, že "to opravdu funguje"). Dnes se v léčitelství orseje již téměř nevyužívá. Mladé listy nebo celá nať patřívaly v některých krajích k oblíbeným jarním a vzhledem k vysokému obsahu vitamínu C i zdravým salátovým zeleninám. Pojídat však je možné jen rostliny mladé (před rozkvětem), kdy ještě neobsahují jedovatý protoanemonin. V minulosti také domorodí obyvatelé Alp a Pyrenejí užívali orsejové šťávy k přípravě šípového jedu.

Orsej obsahuje protoanemonin, saponin a vitamin C, v sušené nati dále silici (asi 0,02%) a kyselinu palmitovou, v kořenech je přítomen enzym ureasa. Otravy způsobuje přítomný protoanemonin. Orsej vyvolává místní dráždění, na pokožce se tvoří záněty a puchýřky. Při požití se objevuje zánět dutiny ústní, žaludku i střev, dostavuje se zvracení, kolikové bolesti žaludku, podráždění ledvin, v těžkých případech se mohou objevit i závratě, bezvědomí, křeče a zástava dechu. U otráveného je třeba vyvolat zvracení a podat mu aktivní uhlí.